Historie plemene
Když v 16. a 17. století osídlovali holandští Búrové, francouzští hugenoti a Němci jižní Afriku, bohatou na dravou zvěř, přiváželi si s sebou z Evropy vlastní pracovní psy: mastify, dogy, erdelteriéry, chrty a bloodhaundy. Ti však nebyli schopni překonávat choroby ani nebezpečí africké buše, a tak bylo přirozené, že je osadníci začali křížit s domorodými psy Hotentotů a Zuluů.
Hotentoti migrovali již dříve do jižní Afriky ze severu, odkud je vyhnaly války nebo sucha. Obrázky loveckých psů té doby, nápadně podobných dnešnímu rhodéskému ridgebackovi, můžeme vidět např. v egyptských pyramidách, i když byli menší, pravděpodobně se vztyčenýma ušima, s hrubou srstí a s pruhem obráceně rostoucí srsti na hřbetě - ridgem. Lovečtí psi Zuluů byli větší, byli cennější a pravděpodobně ridge neměli. Křížením těchto plemen vznikali předchůdci rhodéského ridgebacka, psa nebojácného, rychlého, vytrvalého, obratného, s vynikajícím čichem, schopného snášet náročné podnebí, který mohl v afrických podmínkách nejen přežít, ale také pracovat.
Ridge, jako nejtypičtější znak plemene, popsal Angličan G. M. Theal u psa Hotentotů už roku 1505 a zmínka o domorodém psovi s pruhem opačně rostoucí srsti na hřbetě je spolu s vyobrazením i v knize známého afrického cestovatele, skotského misionáře D. Livingstona z roku 1857.Mezi mnoha názvy, kterými byli předchůdci ridgebacků označováni, převládal lví (lionský) pes. Lví psi byli využíváni k nahánění lvů, ale také pum, leopardů, paviánů a divokých prasat. Pracovali obvykle ve dvou- až tříčlenných skupinách a kořist obratně zadržovali na místě až do doby, kdy dorazli lovci.
Vývoj
Původní africká plemena sloužila spíše jako honiči a byla pro lov lvů příliš malá, plemena dovezená z Evropy zas nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkách Afriky odolná ani vytrvalá. Tak došlo ke křížení domácích afrických honičů Hotentotů s evropskými plemeny loveckých psů. Evropané požadovali na svých psech, aby od farem odháněli predátory, chránili dům, pásli dobytek a pomáhali při lovu. Navíc se při křížení loveckých plemen věnovali kromě udržení a posílení pracovních vlastností psů i jejich exteriérové stránce.
Dobré vlastnosti polodivokých afrických psů se křížením dále upevňovaly, a nejvyšší možná vitalita a síla se vyskytovala vždy u těch potomků, kteří měli ridge. Během raného období svého vývoje byli ridgebackové používáni k lovu divoké zvěře, nikoliv však k jejímu zabíjení, ale k jejímu zastavení do doby, než přijde lovec.
Už v roce 1651 se Jan van Riebecck snaží vyšlechtit psy, kteří byli předchůdci rhodéského ridgebacka a kterým se říkalo boer honde (búrský pes).Byli mohutní, velcí, hnědí a měli dlouhý ocas a ridge. První chovný pár byl přivezen z Kapské provincie do Rhodésie a i když se od nich dnešní ridgebackové v mnohém liší, je zřejmé, že pocházejí z této linie. Búrové nazývali vznikající plemeno pronkrug podle ridge, kterému říkali pronk.
V roce 1920 došlo téměř k zániku těchto loveckých psů jako důsledku omezování lovu a posilování zemědělství, ale už v roce 1922 byl založen klub v Bulawayo a na základě standardu dalmatina (existovalo více druhů s ridgem) byl vytvořen standard rhodéského ridgebacka, který, až na některé výjimky, platí dodnes.
Typický pruh obráceně rostoucí srsti má také plemeno thajského ridgebacka , které je však mimo zem svého původu poměrně vzácné. Je prokázáno, že už před 350 lety vyl využíván zejména ve východní části Thajska k lovu, k vlečení vozů a jako hlídací pes. Důvod, proč se po tolik let zachoval jeho původní typ, je tamní špatná dopravní síť, takže plemeno mělo méně příležitostí ke křížení.